Machiavelli, Niccolo (1469-1527) Florentský ministr a autor politických spisÚ. Poněvadž pocházel ze staré florentské patricijské rodiny (otec byl právníkem), nemohl po nastolení republikánského zřízení v roce 1494 zastávat politický úřad, a byl nucen čerpat poznatky, na nichž založil svou novou politickou metodu, jen ze své zkušenosti placeného zaměstnance florentského archivu. Machiavelliho život lze rozdělit na tři hlavní období:

1. 1469-1498: mládí strávené ve Florencii za vlády Lorenza Medicejského a čtyři bouřlivé roky republikánské vlády po vyhnání Lorenzova syny Piera, kdy město ovládal dominikán Girolamo Savonarola;
2. 1498-1512: aktivní politický život. Stal se tajemníkem II. kancléřství a po roce 1502 důvěrníkem nové hlavy státu, Piera Soderiniho. Během tohoto období byl Machiavelli také tajemníkem Deseti (úřadu války) a tajemníkem Devíti (nového velení milice), na jejímž vytvoření se velkou měrou podílel. Ve službách republiky absolvoval celkem třicet pět misí k cizím dvorÚm, mezi nimi čtyři do Francie (1500-11) a Sieny (1501-10), dvě k Cesare Borgiovi (1502) a k papežskému dvoru (1503, 1506) a jednu k německému císaři (1507-8);
3. 1512-1527: ztráta úřadu a krátké uvěznění po návratu Medicejských k moci. Tehdy započala Machiavelliho literární dráha, "protože osud rozhodl, že - jsa neschopen dohadovat se o obchodu s hedvábím či vlnou, ziscích a ztrátách - musím hovořit o politice (lo stato)". Ve snaze získat přízeň Medicejských napsal knihu Vladař, což mu vyneslo jmenování florentským historiografem a objednávku kardinála Medicejského na sepsání florentské historie a projevu pro florentskou vládu u příležitosti smrti Lorenza, vévody z Urbina, který nazval Rozprava (Discur-. sus). Po řadě menších úkolů mimo Florencii byl v květnu 1526 - rok před vypleněním Říma a pádem Medicejských ve Florencii jmenován tajemníkem Dozorčích hradeb. Zemřel 21. června 1527, jedenáct dní po neúspěšném pokusu znovu získat své původní postavení v kancléřství, když byla opětovně ustavena republikánská vláda.

Machiavelli je znám především díky dvěma spisům: Vladaři (11 Principe), napsanému v roce 1513 a věnovanému Lorenzu Medicejskému, zveřejněnému pak v roce 1531, a Rozpravám o první desítce knih Tita Livia (Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio), napsaným mezi léty 1513-17, v roce 1519 věnovaným dvěma republikánům, Zanobi Buondelmontimu a Cosimo Rucellaiovi, a vy tištěným roku 1531. Pro jeho politické myšlení je také významné Umění válečné (Arte della guerra), napsané kolem roku 1520, vytištěné 1521, a různé menší politické spisy včetně Rozpravy (1520), dále zprávy a raporty o jeho posláních, rozpravy o otázkách, jimiž byl pověřen se zabývat, shrnující zkušenosti, kterých při tom nabyl, korespondence, Florentské letopisy (Istorie Fiorentine) a různá dramatická díla.
Všechny Machiavelliho spisy byly na církevním indexu od roku 1557 až do roku 1850. Machiavelli vděčí za svůj věhlas politického teoretika v prvé řadě své nové "vědecké metodě", vytvářející maximy podobné těm, které uvádí David HUME ve svém eseji "Že politika může být redukována na vědu" jako ,jednu z věčných politických pravd, kterou nemůže změnit ani žádná doba, ani náhoda"; za další pak doktrině morálního oportunismu a nevázanosti, jež vedla k užívání slova "machiavellismus" s významem prohnané a lstivé politické taktiky; a za třetí teorii REPUBLlKÁNSTVÍ, která měla podle J. G. A. Pococka významný vliv na anglické a americké politické myšlení v sedmnáctém a osmnáctém století. Žádná z těchto interpretací Machiavelliho nezůstala bez námitek. V polovině dvacátého století existovalo více než dvacet důležitých teorií o Machiavelliho spisech, s bibliografií čítající přes tři tisíce položek.

Nová politická metoda
Machiavelli prohlašovalo své metodě, že je nová. Definoval ji jako čerpání maxim či pravidel úspěšného politického chování z historie a zkušenosti, aby bylo možné napsat něco "užitečného pro toho, kdo se táže". (Vladař, kap.15, Rozpravy I, předmluva; srov. předmluvu ke Giuntinově edici Discourses, 1543, kde se tvrdí, že Machiavelli byl "prvním, kdo redukoval veřejné a občanské činy na pravidla získaná z nejužitečnější oblasti historie".) Metodu je možno ilustrovat třetí kapitolou Vladaře, kde "obecné pravidlo" (regola generale), že "ten, kdo dovolí, aby se někdo stal mocným, sám sebe zničí" čerpá z Machiavelliho praktické zkušenosti s italským tažením Ludvíka XII., které na jeho vlastní úkor posílilo papeže Alexandra VI. a Julia II.; nebo také na Rozpravách lTI, 43, kde je zkušenost starověkého Říma a současné Florencie s francouzskou hrabivostí a proradností zdrojem maximy "nevěř Francouzům", protože světové události,jsou řízeny lidmi, kteří mají a vždy měli stejné vášně, což nutně produkuje stejný výsledek" (srov. Rozpravy I; 39). Machiavelliho metodě se říkalo induktivní či vědecká v tom smyslu, že činila závěry z praktické a historické zkušenosti s lidskou přirozeností, která je v politických režimech podstupujících přirozený cyklus růstu a úpadku neměnná. Přestože z této metody, jak ji aplikuje Machiavelli, vyplývají klamné závěry (viz Anglo, kap.9 a Rulliung, kap.5), její originalita spočívá v tom, jak uplatňuje narůstající renesanční důraz na způsoby lidského chování, jež by měly jako základ politiky nahradit křesťanské morální principy. (Viz RENESANČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ.) . Machiavelliho metoda se zakládá na pragmatickém a utiJitámím přístupu k politice, snaží se být užitečnou (utile) a dospět ke skutečné pravdě o problému (veri effettuaff), namísto aby se zabývala pouze imaginárními situacemi. To vyžaduje realistické hodnocení politiky z hlediska moci a vlivu ("...v každém společenském zřízení... jsou vedoucí místa obsazena nejvýše čtyřiceti až padesáti občany... není těžko zajistit si je, buď tím, že je odklidíme z cesty, nebo tím, že jim udělíme tak veliká vyznamenání, že se budou cítit spokojeni. Všem ostatním stačí, žijí-li v bezpečí..." [Rozpravy I, 16]; "vláda nespočívá v ničem jiném, než v takovém ovládání poddaných, aby nebyli schopni nebo neměli důvod ti uškodit") a lidské přirozenosti z hlediska jejích vášní a animality; k jejich kontrole je třeba kentaura, napůl člověka, napůl zvířete, spojovat lstivost lišky se silou lva, být krutý či lakomý jak vyžaduje "nezbytí" (Vladař., kap.18). Machiavelliho originalita v Rozpravách (I, 4-6) spočívá v tom, že v nich uvažuje o politickém konfliktu - za předpokladu, že je institucializován - jako o positivní síle v politice a odmítá konsensus a "střední cestu". Ve svých Florentských letopisech, třebaže je omezen humanistickou vírou v cyklickou historii, pak rozvíjí sofistikovanější ekonomickou a společenskou analýzu tohoto konfliktu. Machiavelliho realismus a naturalistický determinismus je v těsném vztahu k jeho názoru na STÁT jako na organickou strukturu ovládanou vlastními zákony vývoje, jež ve své úspěšnosti nachází své vlastní ospravedlnění. To podnítilo v roce 1924 Meinecka, aby jej nazval "prvním člověkem, který objevil reálnou povahu raison d'état". Gaines Post následně dokazoval, že pojmy veřejné nutnosti a ratio publicae utilitatis byly v pozdním středověku zcela běžné. Machiavelli, na rozdíl od svého současníka Guicciardiniho (1483-1540), ani neužívá slov ragione di stalo (důvod státu), ani netvrdí, že účel světí prostředky; spíše prohlašuje, že úspěch vládce bude posuzovat lid, a prostředky, jichž užívá, budou omluveny, pokud jsou úspěšné, protože v politice, "kde není odvolacího soudu, soudí člověk podle výsledku" (Vladař, kap.18; Rozpravy 1,9). Není-li však v tomto Machiavelli natolik původní, jak tvrdil Meinecke, jeho časté užívání slova .Hato a jeho důraz na dichotomii mezi úspěšnou politikou a tradiční morálkou prozrazují, že si byl dříve než jiní vědom problémů, jež přináší rostoucí moc sekularizovaného státu.

Morálka a náboženství
Jak bylo naznačeno výše, Machiavelli nepodřizoval morální normy politickým, uznával, ,jak chvályhodné je, když vladař drží své slovo, žije počestně a neuchyluje se k podvodu", a že zacházet s lidmi tak nelidsky jako Filip Makedonský, stěhující je z provincie do provincie, ,je špatné nejen podle křesťanských norem, ale i podle jakýchkoli norem lidských" (Vladař, kap.18; Rozpravy I, 26). Vůbec nepopírá významnou roli náboženství ve státě, jež spočívá ve vedení občanů k dobru a poslušnosti (Rozpravy I, 11-12). Když však konfrontuje politika s volbou mezi veřejným úspěchem a soukromou ctností, doporučuje se tradiční morálky zříci. Přestože je poctivost chvályhodná, lidská přirozenost je už taková, že "rozumný vládce... nemůže a neměl by držet slovo, je-li to v jeho neprospěch" (Vladař, kap.18). Vůči křesťanství je zásadně kritický, protože učí ctnostem, jež jsou nevhodné pro silný a úspěšný stát, a protože samo staví špatný morální příklad (Rozpravy I, 12, II, 2); jeho deterministický poWed na lidi, kteří "nikdy nečiní dobro, nejsou-li k tomu dohnáni nutností" a "postupují tak, jak je nutí síla přirozenosti" (Rozpravy I, 3, III, 9), také omezuje roli křesťanské svobodné vůle a povzbuzuje morální přizpůsobivost a relativismus. V reformační Evropě byl Vladař odsouzen jako kniha "psaná rukou satana" (asi 1539), "Korán francouzských dvořanů a breviář francouzských politiků" (1576). Přestože Berlin tvrdí, že pro Machiavelliho neexistuje konflikt mezi dvěma systémy hodnot (křesťanským a pohanským), které přijímal, otázka, do jaké míry omlouvá politický úspěch nemorální chování, zůstává stejně kontroversní, jak byla za Machiavelliho.
Machiavelliho přesvědčení, že osud řídí polovinu našich životů (Vladař, kap.25) má také důležité morální a politické důsledky. Právě vládcova potřeba být "připraven otočit se po větru Štěstěny a tam, kde jej proměnlivost událostí chce mít", jej zavazuje "často jednat proti svému slibu, proti křesťanské lásce, proti lidskosti a proti náboženství" (Vladař, kap.18). Zde vyvstává i otázka politické ctnosti a otázka, kdo by měl vládnout. Pro lidi je nejenom těžké změnit svůj způsob chování v zájmu přizpÚsobení se osudu, ale je také nejisté, jaké chování vyústí v úspěch - krutý Hannibal a zbožný Scipio byli stejně úspěšní při použití odlišných prostředků.
(Vladař, kap. 17, Rozpravy, III, 21). Podle Machiavelliho nemá tedy politická virtu nic společného s morální ctností či tradičním chováním, jež je diktováno opatrností, ale zakládá se na smělosti, odvaze a pružnosti. Protože tyto vlastnosti se zřídkakdy nacházejí v jediném člověku, vyvozuje z toho, že máme upřednostnit republiku před knížectvím, jelikož nabízí širší paletu charakterů, jež se budou moci přizpůsobit měnícím se okolnostem (Rozpravy, II, 2).

Republikánství
Potřeba flexibility brání Machiavellimu, aby předložil definitivní řešení problému vlády. Jednotliví vládci jsou nezbytní pro založení a reformování státu, republikánské vlády se lépe osvědčují v udržování států již ustavených (Rozpravy, I, 58). Nicméně navzdory obtížnosti - která si vyžádala tolik pozornosti - sladit republikánské Rozpravy s Vladařem, je Machiavelliho myšlení jak na praktické, tak na ideologické rovině zásadně republikánské, což dokazují Pocock i Skinner. Republiky jsou schopny lépe se přizpůsobit měnícím se podmínkám díky svému smíšenému občanstvu, a navíc skýtají lidem větší možnosti seberealizace (Rozpravy, II, 2; o občanské domobraně, dÚležitém tématÚ. v Machiavelliho politické teorii, viz Vladař, kap. 12, Rozpravy, I, 4, a Umění válečné). Machiavelli si uvědomoval moc lidu či mas (moltitudine), v neposlední řadě proto, že jsou konečným soudcem veškerých politických činů: "na světě jsou pouze obyčejní lidé" (Vladař, kap.18, srov. kap.9 a 19). Machiavelliho vzorem byla římská republika, a přestože je ve svém nekritickém obdivu k Římu obviňován - ve své době i později z nedostatku realismu, občanská domobrana, již založil roku 1506, a jeho řeč pro florentskou vládu z roku 1520 do~azují praktický význam tohoto uvědomění. V podání Machiavelliho a jeho současníkÚ sloužilo klasické republikánství také k ospravedlnění rostoucí moci státu. V Rozpravách z roku J52JlMachiavelli napsal: "Domnívám se, že největší dobro, které lze vykonat a které je Bohu nejmilejší, je to, jež je konáno pro vlastní zemi." Hulliung nedávno tvrdil, že Machiavelliho republikánství přináší striktní teorii politiky síly, kterou lze dobře sladit s politickou argumentací Vladaře. V současném studiu hraje významnou roli pojmová analýza. Skinner napomohl ke zmírnění problému Machiavelliho republikánství tím, že přistoupil k Vladaři a Rozpravám jako k částem odlišných literárních tradicí s odlišnými záměry. Analýza toho, jak Machiavelli používá pojmy gloria, virtu, fortuna atd. pomáhá objasnit jeho politický jazyk, zatímco společenské a "vývojové" přístupy se v poslední době pokoušejí vyložit jeho politické myšlení v širším kontextu. ABr

odkazy
"I Ang]o, 5.: Machiavelli: a Dissection. Londýn: Gollancz, ]969.
"I Berlin, 1.: The originality of MachiaveJli. V: Against the Current: Esmys in the History of ldeas. Londýn: Hogarth Press, ]980.
"I Hulliung, M.: Citizen Machiavelli. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1983.
Machiavelli, N.: Rozpravy. Česky vyšlo pod názvem Vlády a státy. Z italského originálu Discorsi sopra fa prima deca di Tito Livio přel. St. Janderka. Zlín, 1939.
_: Florentské letopisy, přel. Š. Andreas, Praha: Odeon, 1975.
_: Vladař, přel. A. Novotný. Praha: Odeon, 1969.
Meinecke, F.: Machiavellianism: The Doctrine (!f' Raison ďÉtat and its Place in History, přel.O. Scott. Londýn: Routledge & Kegan Paul, 1957.
Pocock, lG.A.: The Machiavellian Moment. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1975.
Post, G.: Ratio publicae utilitatis, ratio status and "reason of state", 1100-1300. V: Studies in Medieval Legal ThouKht. Princeton University Press, 1964. t Skinner, Q.: Machiavelli. Oxford: Oxford University Press, 1981.